Ochrana knihovních fondů a kulturního dědictví

Knihovny, ale také archivy a muzea představují tzv. “paměťové instituce” uchovávající národní kulturní dědictví. Dokumenty, které opatrují, tvoří základní informační pramen pro vzdělávání, výzkum a rozsáhlé kulturní oblasti. Na sbírkách těchto institucí závisí např. odborné aktivity jednotlivců i institucí, celoživotní vzdělávání, rozvíjení kvalifikace, soukromé zájmové činnosti a řada dalších aktivit. Knihovní sbírky tak mohou významnou měrou ovlivnit kvalitu našeho života; jejich ochrana se stává součástí širší a komplexnější péče o naše kulturní, zejména písemné dědictví a patří proto mezi základní knihovnické aktivity u všech kategorií knihoven.

Rozsah ochrany a různé typy vykonávaných činností závisí na druzích uchovávaných dokumentů a na charakteru knihovny. Co nejširší spektrum aktivit v této oblasti vykonávají knihovny spravující rukopisné sbírky, historické a vzácné fondy, povinný výtisk a významné oborové a regionální sbírky. Ostatní knihovny se věnují zejména preventivní péči.

Ústřední dilema knihovnictví představuje dialog mezi ochranou originálu a zpřístupněním uchovávaných dokumentů. Moderně pojatá ochrana knihovních sbírek má k dispozici nástroje k řešení tohoto rozporu, proto tvoří plnohodnotnou část knihovnické teorie a praxe, v níž se knihovník stal odpovědným, strategicky uvažujícím správcem intelektuálního dědictví, které je třeba v co nejúplnější podobě předat příštím generacím.

Ochranu knihovních sbírek lze charakterizovat jako soubor dílčích oborů, technologií, postupů a strategií zaměřených na uchování knihovních sbírek – na minimalizaci jejich chemického a fyzikálního poškozování a rozpadu a na prevenci ztráty jejich informačního obsahu.

Dokumenty v knihovních sbírkách tvoří významnou složku národního kulturního bohatství. Podle § 18 tzv. knihovnického zákona (Sb. 257/2001) je provozovatel knihovny povinen zajistit ochranu knihovního fondu před odcizením, poškozením a zejména před nepříznivými vlivy prostředí. Zodpovídá za restaurování knihovních dokumentů, popř. jejich převedení na jiný druh nosiče, je-li to třeba k jejich trvalému uchování. Týž zákon v § 19 stanoví sankce za porušení těchto povinností.

Pro informaci uvádíme zákony, které se týkají ochrany knihovních fondů a péče o ně v kontextu zachování kulturního dědictví.

Ochrana kulturního dědictví

A. Česká legislativa

• Památkový zákon - Zákon České národní rady ze dne 30. března 1987, o státní památkové péči ve znění zákona ČNR č. 425/1990 Sb.
• Sbírkový zákon - Zákon č. 122/2000 Sb. O Ochraně sbírek muzejní povahy) ukládá vlastníku sbírky její ochranu proti různým druhům ohrožení
• Vyhláška Ministerstva kultury č. 275/2000 Sb.o zápisu souboru předmětů do Centrální evidence sbírek
• Knihovnický zákon - Zákon č. 257/2001 Sb. o Knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb
• Usnesení vlády ČR ze dne 7. července 2004 č. 679 o Koncepci rozvoje knihoven v České republice na léta 2004 až 2010
• Usnesení vlády ČR č. 285/1996 k systému ochrany movitého kulturního dědictví v České republice na léta 2003 – 2008 (koncepce rozvoje muzejnictví)
• Usnesení vlády ČR č. 87/2003 o Koncepci účinnější péče o movité kulturní dědictví v České republice (oba dokumenty viz http://www.vlada.cz)
• Příkaz náměstka ministra kultury Ing. Zdeňka Nováka č. 13/1998 a č. 7 /2002 k zásadám pro poskytování příspěvků ze státního rozpočtu na Integrovaný systém ochrany movitého kulturního dědictví

B. Legislativní materiály s mezinárodní působnosti

• Úmluva na ochranu kulturních statků za ozbrojeného konfliktu (Haag 1954)
• Konvence o zákonech pozemní války (1907)
• Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (Paříž 1972)
• Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. 6/1996 o ochraně kulturního dědictví proti nezákonným aktům